Zdravím vás přátelé,

dnes o pocitech viny, které mě už nesžírají jako dříve.
Proč o vině? Protože se mi tento pocit v minulosti spouštěl právě v době dovolených a já se minulý týden z jedné vrátila 🙂. Nevrátil se pocit viny, ale vzpomínka, jak jsem kdysi fungovala.

Na dovolenou jsem se vlastně dřív nikdy moc netěšila. Radši jsem si přála zůstat v práci a v klidu si dodělávat “resty”. Na dovolené jsem měla pokaždé pocit, že si ji nezasloužím a od prvního dne jsem myslela na to, co bude po jejím návratu – v práci i doma. Moje tělo na dovolené bylo, moje mysl nikoliv. A podle toho to také vypadalo. Místo dobré nálady jsem v batohu nosila pochybnosti o sobě a neodjištěnou minu napětí. A že mě ten batoh táhl ke dnu jako kámen asi nemusím zdůrazňovat 🙂.

Až časem jsem pochopila, že za svůj vztek a napětí si můžu sama a ne moje okolí. To mi ho jen odráželo v podobě naštvaného partnera a náladových kolegů v práci. Žila jsem podle myšlenkových vzorců, které mi chuť do života braly. Role oběti a ustavičné sebeobviňování z nedokonalosti nikam nevedlo a navíc mě vyčerpávalo. Honila jsem se za neexistujícím pozlátkem, abych se zavděčila a abych byla milována a přijímána. Ne proto, kdo jsem, ale čím jsem. Chybu v matrixu jsem si uvědomila až na samém okraji propasti. Začala jsem se učit mít se ráda od A-ndělské po Ž-árlivou🙂.

Když se dnes pocit viny dostaví, dokážu mu nepropadnout. Sama v sobě si umím vyhodnotit, co se stalo a jestli má smysl se tím vůbec zabývat. A jsem za tento posun velmi vděčná. Je totiž neskutečně osvobozující věřit a jednat podle svého úsudku 🙂.

TIP pro vás:) Pokud je pocit viny vašim tématem stejně jako kdysi byl mým, zkuste si sepsat, jak vám je, když se tento pocit dostaví. Pak zapátrejte v minulosti (nejpravděpodobněji v dětství), u jakého zážitku si tyto pocity vybavujete.

Krásné letní dny! 🙂