V minulosti mi vyhovovala láska z rozumu. Láska, která neproudila srdcem, ale hlavou. Mělo to své výhody. Nebolela a byla předvídatelná. Sílila na své pevnosti, stejně jako zeď kolem mého srdce. Na vztahové šachovnici jsem tahala figurkami jako lanem na vodítku. Důležité byly pouze mé pocity, ne partnera. Cítila jsem se silná a vyrovnaná. Až časem jsem pochopila, že vodítko, které škrtí, je kolem mého krku. Dech mi braly moje strachy a zranění z dětství. Pilíře, na kterých jsem postavila své partnerské vztahy.
Nedokázala jsem si přiznat, že jsem zodpovědná za svůj život a situace, které si do života natahuji. Z jakéhokoliv neúspěchu jsem obviňovala svoje okolí. Moje strachy byly tak silné, že jsem je nechala za sebe rozhodovat. Bála jsem se milovat, protože s láskou jsem měla spojené odmítnutí a bolest. Pocit, že jsem provedla chybu a musím za ni nést zodpovědnost. Stavěla jsem se do role oběti.
Stahovala jsem se čím dál víc do sebe a své vnitřní samoty. Vysílala jsem samotu a ta se mi od okolí vracela dvojnásob?. V podobě partnera, který mě opustil. V podobě přátel, kteří se mi začali vzdalovat. Moje strachy se začaly somatizovat do silných bolestí hlavy a cyst v ženských orgánech. Teprve v tento moment jsem pochopila, že musím svým strachům čelit a změnit svoje emoční nastavení. Že jsou to strachy, které mi nepatří. Jen jsem je na cestě životem převzala od rodičů a nejbližšího okolí, které mě formovalo.
Pochopila jsem, že moje tahy ve vztazích vedla ruka strachu z odmítnutí a selhání. Ve snaze zranit a odmítnout druhého, jsem zraňovala hlavně sama sebe. Postupně měním svoje pravdy a vzorce, podle kterých jsem žila. A musím uznat, že ta nepředvídatelnost stojí někdy za to ?.
Nejnovější komentáře