Jednou jsem někde četla, že nevíte-li, kdo jste, podívejte se svým dětem do očí.
Dívám se na svoji téměř 2,5 letou dceru a po chvíli cítím, jak moje často uspěchané já přeřazuje na nižší rychlost a zpomaluje. V jejích očích se zrcadlí nekonečná něha a láska. Bezpodmínečnost, se kterou mě přijímá, je odzbrojující. Jako by věděla, co potřebuju a lákala mě svým pohledem do jejího světa. Mám knedlík v krku a zhluboka se nadechnu a vydechnu.
A pak mi to dojde. Zatímco já jsem zase sklouzla do režimu Máma s.r.o. , ona tu JE a umí se zastavit. ZASTAVIT SE A CHVÍLI JEN BÝT. Zase se na chvíli potkat se svým vnitřním dítětem, to bych si přála.
Schoulím se na zem a se zatajeným dechem pozoruju s jakou radostí, křehkostí a něžností si dcera zkouší šaty a sukně. A jak si svůj obdiv a nadšení následně potvrzuje v zrcadle širokým úsměvem a potleskem. Fascinuje mě ta její radost z přítomného okamžiku. Nepotřebuje ujištění druhých, ona ví, že krásná je. Jako bych sledovala film, ve kterém hlavní roli hraje ženství, které se na mé cestě životem někde upozadilo a znovu se hlásí o slovo v podobě mé dcery. Která mi má připomenout, že ženství není jen křehkost, ale také síla zjevného i skrytého. Síla umět se dívat srdcem, nejen očima. Jít pod povrch a nebát se setkání se svými stíny a se svoji „černou“, ikdyž dnešní společnost tuhle naši část osobnosti příliš vidět nechce. Být sama sebou a přijmout se ve všech svých polohách – ve světlých i tmavých. Světlé otevírají naše srdce, tmavé nás posilují a zpevňují. Přijmout svoji cykličnost, která je nám ženám přirozená. Která nám pomáhá se na sebe napojovat a vnímat, co chceme a ne co bychom měly.
V minulosti jsem fungovala hodně v mužské energii s cílem nepřipouštět si únavu, slabost a výkyvy nálad. Být lineárně výkonná stejně jako muži, jimž je však lineárnost od přírody vlastní. A bolesti či jiné zdravotní obtíže, kterými moje tělo a ženství volaly o pomoc, jsem řešila buď léky nebo běháním. Moje tělo volalo o pomoc a já to volání nechtěla slyšet. Jednoho dne se ale můj stresový barel naplnil a cesta hlavou proti zdi už nikam nevedla. Trvalo mi delší dobu než jsem pochopila, že mužská energie je kvalita, ze které mohu hodně čerpat, ale ne na ni stavět. A tak jsem začala pracovat na té druhé – svém ženství. Oživila jsem si barevně šatník a dovolila si nosit barevné a přiléhavé oblečení. Časem jsem si troufla i na sukně. Nechala jsem si zkrátit vlasy a chvíli je nosila rozpuštěné. Ze začátku jsem se v tom cítila dost kostrbatě a nejistě, ale časem se „to zajelo“ J.
Takže máme na výběr – buď si nebudeme připouštět své „skutečné “ já a budeme se stále cyklit ve stejných životních situacích, ve kterých nám nebude dobře. Nebo se můžeme vydat na cestu sebepoznání, která nemusí být ze začátku příjemná a bude zkoušet naši trpělivost, ale výsledek stojí za to.
Děkuju své dceři za to, že mi připomíná, jak je ženství důležité a že každá z nás je krásná. Jen je potřeba tomu začít věřit.
Nejnovější komentáře