Východní medicíny (čínská, tibetská apod.) se kromě fyzického těla zabývají tam duchovním já. Oproti západní medicíně, která zpravidla nahlíží pouze na tělo fyzické.

Dříve člověk neměl problém s představou duchovního světa. Uměl ho přirozeně vnímat a nerozuměl příliš hmotě. S rozvojem materialistické vědy se člověk do hmoty ale hodně ponořil a zapomněl na přirozené vnímání.

Zajímavý pohled na člověka a jeho duchovní rozměr nabízí antroposofie (zjednodušeně řečeno nauka o člověku). Směr, který na člověka nahlíží jako na bytost, která je spojením 4 částí: těla fyzického, éterného, astrálního a složky “já”. Podle této nauky se na našem životě nejvíce podílí tělo fyzické a složka “já”. Vše, co se v člověku odehrává je člověku vlastní a individuální. Např. chůze či schopnost trávení má každý z nás jinou. Je to z toho důvodu, že se na těchto funkcích podílejí právě naše vyšší těla (éterné, astrální, složka “já”). To, že je fyzické tělo dokonalý nástroj, si uvědomovaly již staré kultury. Pěstováním kultu těla umožňovaly duchu těla pobývat v dobrém příbytku. Stejně tak kladly důraz na inkarnaci (zrození člověka). Pokud k ní správně nedojde (tělo se nespojí s duchem), mohou se objevovat poruchy tipu autismus nebo vrozené vývojové vady.
Tato nauka také zastává názor, že člověk se nerodí hotový. Rodí se jako forma, která je připravena přijímat. Po narození začíná éterné tělo pracovat (tvorba fyzické výstavby= růst a vývoj těla) a po dokončení se éterné síly uvolní a jsou použity na další vývoj – tentokrát duševní.
Po narození také působí na človíčka vlivy jiných bytostí fyzického světa. Vyšší těla (éterné, astrální, “já”) se teprve začínají vytvářet a ještě nejsou plně k dispozici. Človíček má tedy pouze hmotu a je ještě hodně v duchovních světech. Vnímá svět celým svým tělem. A proto, když mají malá miminka špatné pocity, propisují se jim právě do celého těla (bolení bříška, koliky apod.)

Do 7-mi let děti vyhodnocují hlavně svými pocity. Pro děti tak není důležité, co člověk říká, ale jak se člověk chová. Nejsilnějším výchovným prostředkem je tedy vzor v citech a myšlenkách.
V tomto období se děti učí poznávat své potřeby, říkat si o ně a přijmout je. Cyklus potřeb pomáhá sebeuvědomění. A to je základem pro sebedůvěru.
V období prvních sedmi let bychom v dětech měli pěstovat pocit “ svět je dobrý”. Obzvlášť v dnešní době, kdy jsme zahlceni informacemi, odosobňujeme se a ztrácíme cit pro vazby. Přestáváme být trpěliví a tlumíme v sobě cit pro to, jak dítě do sebe své okolí zapisuje.

Příkladem budiž trend kočárků s otočnou sedačkou nebo přehazovací rukojetí. Jako máma 2 dětí rozumím, že nastanou situace, kdy si sedačku na chvíli otočím (spící dítě, šlapání s kočárem do kopce apod.). Ale pokud má malé dítě sedící v kočárku s rodičem minimální vizuální kontakt, mohou se v dítěti spouštět pocity izolace, odosobnění a strachy. Právě přes rodiče, který zpravidla bývá nejpevnějším článkem, totiž dítě vnímá a poznává okolní svět celým svým tělem.

Jak pomoci dětem, které přetěžují a vyčerpávají svůj nervový systém kvůli rychlosti dnešní doby a přívalu informací? Co dětem určitě pomůže je pěstování rytmu. Rytmus totiž nahrazuje sílu. Rytmickými cviky (speciální cvičební sestavy) a činnostmi (např. tanec, vytleskávání básniček či písní, rytmické masáže) můžeme dětem pomoci k vnitřnímu klidu. Co také pomáhá je společné čtení textů ve skupinách (např. recitační kroužky, čtení ve škole, ale třeba i jen čtení rodičů s dětmi) a následný rozhovor o přečteném. Vede to ke klidu a zlepšuje schopnost soustředění. Sečteno, podtrženo nás to posiluje jak na duchu tak na těle🙂.

No jo, ale co s těmi staršími? Co s nimi? Tam už nám do toho vstupuje škola a jiné sociální tlaky……vám, moji milí, bude věnován příspěvek příští týden. Do té doby vám budu držet pěsti, ať vaše druhá sedmiletka, v klidu projde dnem vysvědčení🙂.