Možná také znáte ty momenty, kdy sedíte na pracovní schůzce. Rozumíte, o čem je řeč, ale tak nějak divně se u toho cítíte? Vlastně moc nevíte a ani nemáte čas zkoumat, co je to za pocity. Většinou totiž chvátáte na další „míting“ a tentokrát za vás vše vyřeší čas. Ale jen na krátkou dobu. Po nějaké době se v nás zase začne „něco“ probouzet a šťouchat.
To, co kouše do naší mysli, bývá většinou naše intuice, náš vnitřní rádce. Takový imunitní spouštěč a hlas, který chce mluvit a ne mlčet. Chce nás ochránit před nánosem toxických myšlenek druhých lidí. Hlas, který je naší přirozenou součástí a správně nás vede tam, kde chceme podvědomě být. Ne, kde bychom měli být a kde to od nás očekává společnost. Ve světě korporátu je tento hlas většinou systematicky udupáván. Povolené je maximálně právo „VETA“ v podobě chraplavého zakašlání. A protože na věci máme tendenci nahlížet optikou rozumu, takové zakašlání LOGICKY přisuzujeme klimatizaci nebo nachlazení spíše než nějaké myšlenkové pohnutce nebo vnitřnímu nesouhlasu ?.
Jednu věc má korporace jako organismus záviděníhodnou. Oběhový systém. Obíháme, nadbíháme, předbíháme a sbíháme se do všech stran a se všemi. Brífujeme, definujeme, ujasňujeme si zadání a ujišťujeme se, že jdeme správným směrem. Někdy do našich brífinků přizveme i „boží sílu“ v naději, že bude ten či onen projekt brzy za námi. Proud teče. A o to jde. Jen si někdy nevšimneme, že spíše vytéká a systém krvácí.
Říkáme si, nechme to uzrát. On to stejně ve finále rozhodne mozek korporace. A racionální rozhodnutí skutečně padne. Všechny výkonné jednotky spustí své automatické programy a maraton zvaný oběhový systém se znovu odstartuje.
Rozum, znalosti a dovednosti ale nejsou tak silné jako pocity. Emoce vždycky převálcují racio a mozek. A to nejen ten v korporaci. Můžeme být sebechytřejší a sebevýkonnější, ale právě naše emoční nastavení určuje, jak se v konkrétních situacích zachováme a jak je zvládáme.
Myslím si, že k tomu, abychom se mohli rozhodnout, zda v korporátu chceme fungovat, potřebujeme porozumět emočním programům v našich hlavách. Pak už je jen na nás, zda se rozhodneme hlavou nebo srdcem.
Nejnovější komentáře