Možná také znáte ty momenty, kdy sedíte na pracovní schůzce. Rozumíte, o čem je řeč, ale tak nějak divně se u toho cítíte? Vlastně moc nevíte a ani nemáte čas zkoumat, co je to za pocity. Většinou totiž chvátáte na další „míting“ a tentokrát za vás vše vyřeší čas. Ale jen na krátkou dobu. Po nějaké době se v nás zase začne „něco“ probouzet a šťouchat.

To, co kouše do naší mysli, bývá většinou naše intuice, náš vnitřní rádce. Takový imunitní spouštěč a hlas, který chce mluvit a ne mlčet. Chce nás ochránit před nánosem toxických myšlenek druhých lidí. Hlas, který je naší přirozenou součástí a správně nás vede tam, kde chceme podvědomě být. Ne, kde bychom měli být a kde to od nás očekává společnost. Ve světě korporátu je tento hlas většinou systematicky udupáván. Povolené je maximálně právo „VETA“ v podobě chraplavého zakašlání. A protože na věci máme tendenci nahlížet optikou rozumu, takové zakašlání LOGICKY přisuzujeme klimatizaci nebo nachlazení spíše než nějaké myšlenkové pohnutce nebo vnitřnímu nesouhlasu 🙂.

Jednu věc má korporace jako organismus záviděníhodnou. Oběhový systém. Obíháme, nadbíháme, předbíháme a sbíháme se do všech stran a se všemi. Brífujeme, definujeme, ujasňujeme si zadání a ujišťujeme se, že jdeme správným směrem. Někdy do našich brífinků přizveme i „boží sílu“ v naději, že bude ten či onen projekt brzy za námi. Proud teče. A o to jde. Jen si někdy nevšimneme, že spíše vytéká a systém krvácí.

Říkáme si, nechme to uzrát. On to stejně ve finále rozhodne mozek korporace. A racionální rozhodnutí skutečně padne. Všechny výkonné jednotky spustí své automatické programy a maraton zvaný oběhový systém se znovu odstartuje.

Rozum, znalosti a dovednosti ale nejsou tak silné jako pocity. Emoce vždycky převálcují racio a mozek. A to nejen ten v korporaci. Můžeme být sebechytřejší a sebevýkonnější, ale právě naše emoční nastavení určuje, jak se v konkrétních situacích zachováme a jak je zvládáme.

Myslím si, že k tomu, abychom se mohli rozhodnout, zda v korporátu chceme fungovat, potřebujeme porozumět emočním programům v našich hlavách. Pak už je jen na nás, zda se rozhodneme hlavou nebo srdcem.